42) Suknička

Proč já se vždycky všeho bojím, když to nakonec nedopadne tak zle?

Dlouho jsem se odhodlávala k tomu, že si konečně zkusím ušít taky něco na sebe. Příprava byla opravdu pečlivá a obsahovala nejen objednání látky, která mi padla do oka, pak paniku z vyprodání a zase uklidnění z jejího naskladnění, ale také zakoupení overlocku, se kterým se šije tedy jedna báseň a vůbec nechápu, jak jsem bez něj dřív mohla být (navíc se vždy při šití těším na pasáž obnitkování snad ze všeho nejvíc), a v neposlední řadě důkladné promyšlení, co, kde, jak a proč bude, jak široký (to byly míry), jak vysoký a jestli přes kolena (ono už totiž není co ukazovat) a jeslti ne i trochu víc přes kolena (abych schovala jizvičku).

Nakonec jsem si řekla, že prostě budu přidávat a přidávat a až se mi sukně bude líbit, skončím. Tak jsem pod růžovým pruhem skončila a sukýnka mi schovává přesně to, co potřebuju.

Na první pokus jsem velmi spokojená a určitě nezůstane u jedné..., i když kdo to bude nosit, to nevím. Už jsem volala tomu mýmu, že zítra může do práce v sukni, jemu totiž vážně neskutečně sluší (jsem ji musela včera ještě na někoho přiměřit, abych viděla, zda je délka a šířka tak akorát).