48) Doslova dobojováno

A když píšu doBOJováno, myslím doBOJováno, byl to totiž BOJ. Ale kdo se BOJí, nesmí do lesa.

Když jsem začala šít tento batůžek, tedy přesněji jeho přední stranu, se kterou jsem si hrála celý den, netušila jsem, že to bude jedna z mála věcí, kterou došiju, resp. budu muset došít. Ale vykutálenej je na světě a já vím akorát tolik, že batůžek už nikdy více a že když už, tak za hoooodně dlouho, abych na ty porodní bolesti řádně zapomněla. Stroj dostal také co proto. Sice od toho tu je, že jo, ale opravdu jsem mu dala zabrat takovým způsobem, že kdybych se rozepsala, asi se potrháte smíchy, páč já nevím, kam na ty kalamitní situace chodím. O mojí první zlomené jehle ani psát nebudu, ani o tom, že jsem narazila na zoubky od zipu, to je všechno "rutinní" záležitost. Ale poškodit stroj mechanicky na místech, kde by to člověk při šití nečekal... To prostě nevymyslíš, to musíš zažit (pitomý berle, už bych se jich mohla zbavit). No odpoledne budu dávat nový facelift svému šičímu drahouškovi, zaslouží si to. 

Sama teď ani nevím, zda mám z toho boje radost. Ale když nejde o život, jde ... ehm ... že? A navíc ... já nemohla odolat jeho očím ... teda oku.