89) Nikdy neříkejme nikdy

Když jsem před 3 roky (ano, už to budou 3 roky, v první chvíli jsem totiž myslela, že jen 2, ten čas letí i s Bellet letí) došila svoji první peněženku, doslova jsem si oddychla a zařekla se, že „už nikdy“. Takovou piplajdu a šikanu už šít nebudu. Já jsem holt na takový složitý úkony, zákruty a podobné vykutáleniny levá a lenivá. První peněženka byla „ucházející“ jen díky tomu, že jsem zvolila tmavou látku a jí odpovídající nit, která se v látce utopila. Měla jsem totiž v okraji tolik švů, že to pěkný rozhodně nebylo. Sama jsem moc nadšená nebyla, spíš zklamaná. O to víc, že to měl být dárek pro moji babičku k 63. narozeninám. Nakonec ji dostala, ovšem s tím (to jsem si řekla sama pro sebe), že jí v nejbližší době ušiju jinou, na kterou bych mohla být pyšná. Ale čas běžel, mně se do toho znovu nechtělo a babička se zdála býti spokojená. Je to holt moje babička a ona dokáže vždy povzbudit a pohladit. Jen škoda, že už jí nemůže přitakávat taky děda, od toho bych ještě naposled tak strašně moc ráda něco slyšela… Ale zpět k peněžence. Častokrát mi babička vykládala, jak její peněženku obdivují prodavačky a vyptávají se, kde ji koupila. Když jsem s ní byla nedávno v obchodě a vytáhla peněženku, viděla jsem, že sice opravdu v mimořádně dobrém stavu, bohužel však vybledlá peněženka by zasloužila odpočinek. A babička by si zasloužila peněženku novou a zrovna k 66. narozeninám, které v pátek oslavila. Proto jsem v sobotu zasedla ke stroji. Vnitřní a vnější část se mi povedla, ovšem kapsičky a harmonika … tohle letělo do koše. Dneska jsem se kousla do jazyka a vnitřek dodělala, peněženku došila. Musím říct, že sešití matracovým stehem je opravdu trochu jinej level (tu první jsem šila celu na stroji) a hlavně se tu a tam nějaká ta chybička ztratí. Peněženka vypadá mnohem lépe a řekla bych, že po 3 letech je snad vidět i nějaký šicí pokrok u mě. Mám z ní velkou radost, snad potěší i babi. Když ji totiž pochválil i ten můj se slovy „to musí být těžký ušít“, měla jsem radost dvojnásobnou. Ze slov nikdy neříkej nikdy se nyní vyloupla slova někdy určitě zase. Určitě nezůstane u peněženky č. 2. Nejhorší bylo vybrat látky, ale ty si nakonec řekly samy.

Víkend byl celkově inspirativní, v sobotu jsem se konečně zase dostala do Ikey a pokopila nějaké „potřebné nepotřebnosti“ a udělala si zase o něco víc pořádek v dílně. Tyto „dekorace“ určitě už dají tušit, v jakéže místnosti se návštěva právě nachází.

A trochu toho jara na konec.