153) Půl roku

Původně se měl tento příspěvek jmenovat "jedeme v rybách" (proč, dozvíte se níže), ale než já vždycky něco vyplodím, je týden, 14 dní fuč a už to tak aktuální není. Ale nyní díky tomuto stavu (viz fotografie níže) se snad budu moct teď trochu vyřádit.

Tentokrát píšu "aktuálně" se zpožděním "pouhých" dvou dní. Máme už půl roku a přestože jsem čekala celého toho půl roku každým dnem, že si zajedeme nějakej režim, nestalo se tomu tak. Ale když jsem se dneska ráno hluboce zamyslela, vyhodnotila jsem, že vlastně už nějakej režim máme. Vkradl se k nám tak nějak nenásilně sám a ani nevím přesně, kdy se tak stalo. Není v něm sice tolik času např. na úklid (což mi vlastně postupem času přestalo fááákt vadit :o), ale hlady, zimou nebo snad prodírajíc se špínou a bincem netrpíme.

Za toho půl roku sžívání se jsem "vynalezla" pár super vychytávek, abych netrpěla hladem, což se mi první měsíce opravdu stávalo, a vypilovala jsem snídani do pro mě naprosto luxusního požitku, kterej mi bude fakt jednou chybět - dítě v šátku na prsou, chleba v levé ruce, kafe v pravé a směr zahrada, obhlížet statky. Navíc vstáváme až v 9 hodin, takže čekání na tatínka tak rychle uteče ;o) Ani první dva zoubky nás nezaskočily, zkrátka, když se nosíme, tak jsme úplně nejhodnější a nic nám nechybí. Po dvou hodinách v šátku a maminčiných písních (dneska jsem dokonce vykramovala zpěvník ze základní školy, to kvůli "většímu" kalibru, přece jen už jsem některá slova i písničky za ta léta zapomněla) je už menší polovička tak znavená, že drží tak tak víčka od sebe ;o), to je signál pro maminku, honem honem ležmo do kočárku, pojezdit na zahradě ty největší a nejšťavnatější trsy trávy a než byste řekli "švec" ... spíme.

Jinak šicí seznam se nezastavitelně rozšiřuje a odškrtávám jeho jednotlivé položky opravdu po kousíčkách. 

Ale když už se zadaří, tak se většinou výsledek vydaří a slaví úspěch. Jako třeba tahle barevná rybička.

Naše láska k rybám totiž začala, když mi jedna prima švadlenka poslala ve výměnné akci 4 pstruhy, Lucinka si je postupem času opravdu zamilovala. A vůbec máme rády šité hračky (což mě samozřejmě moc těší).  

A jak tedy vlastně v půl roce vypadáme?

Snad spokojeně a nějak moc "velce".

Není nad škrábání a trhání vlasů ... 

Jinak děkuji všem příznivcům, kteří mě stále sledují, byť se u mě toho na blogu tak často neděje. Všechny komentáře čtu poctivě, říkám si, jak musím odepsat a neodepíšu. Musím se fakt polepšit.

A už slyším, jak si Lucinka v kočárku na zahradě povídá, takže já pádím ... užívat si.