Ano, vím, můj blog mi tu chátrá. Ale moc děkuju všem návštěvnicím, které i tak občas nakouknou. Bohužel nemám zatím, čím plnit své stránky, protože nešiju (i když krapet na snídaňovém stolku do postele na mini šicím stroječku Sew Mini - Leni, moc díky - ano) nic pořádného. Chtě nechtě si dávám pauzu, ale už se mi po šití a mém milovaném stroji stýská. Mám toho tolik rozešitého, ale bohužel to ted´ nejde. Před měsícem jsem měla úraz (jooo, já kravka si to vybírám všechno v produktivním věku, páč v pubertě a dětství na to jaksi nebyl čas), a když už, tak už. Vnitřní zlomenina bérce, která si vyžádala operaci. V první chvíli šok, děsnej šok, bylo to totiž v pátek po práci a já s vidinou krásného prošitého víkendu jsem měla zůstat v nemocnici. Sama, bez jakékoli informace, zda operace bude či nebude složitá, zda vůbec budu někdy normálně chodit, zda měsíc bude na rekonvalescenci stačit, zda, zda, zda a jestli ... Při vyřčení slova operace jsem málem omdlela, vždycky jsem si říkala, že to v těch seriálech přehánějí a že to není možný, aby zdravej člověk při nějaké šokující zprávě omdlel. Málem se mi to stalo, tak už věřím. Ono se toho hodně změnilo. Pak následovalo "ubytování" v nočních hodinách na traumatologickém oddělení a píchanec do břicha na zředění krve. Nechala jsem si dovést své nejnutnější věci a říkala si, že když člověk spěchá a snaží se udělat něco, aby vše bylo co nejrychleji vyřešené v dnešní uspěchané době, tak nakonec ve výsledku je to naopak. Šla jsem spát v 11 hod. večer, to jsem mohla být snad 5x doma, i kdybych přijela poměrně pozdě. Mohla bych se zachumlat do svého pelíšku a těšit se na víkend. Takhle jsem si přála, opravdu přála, ať už jedu na sál. Nic mě nebolelo, ale už jsem to chtěla mít všechno za sebou, čekání je to nejhorší, co může být a já jsem na vše děsně hrrrr.
A on i pobyt v nemocnici není nic příjemného, když je člověk nemohoucí. Na víkend jsem dostala slušivou vysokou sádru (od čůrání až po palec) a nesměla na nohu stoupat. Což o to, čůrání jakžtakž, ale když si sestřičky myslí, že i to druhý se dá zvládnout do misky, to jsem teda protestovala. Poprvé jsem dosedla na vozík. Já, která jsem si vždy říkala, jaké to asi je, jsem seděla na vozíku a nechala se odvést na záchod. Konečně jsem se aspoň chvilku cítila jako člověk.
Z operace jsem ani neměla strach, věděla jsem, co mě čeká, minioperaci jsem už jednu měla za sebou, tak jsem věděla, jak to bude, co bude a byla jsem smířená i s drény.
Jsem holka šikovná, mladá, tak šlo vše zřejmě jako po másle, alespoň já z toho měla takový pocit, drény hned druhý den vyndali a noha ani tak nebolela a musela jsem se učit chodit o berlích (nic moc, teď už na nich "běhám", člověk se opravdu naučí všechno, ale až musí).
Jo a až vám bude sestřička říkat, že vytahování drénů je JEN nepříjemný, nevěřte jí. Horší bolest jsem v životě nezažila, snad jen porod bude horší, ale to je taky diskutabilní, každá bolest snášíme jinak. Tak já mám buď štěstí, že jsem jinak bolest snad nezažila, nebo ji prostě snáším dobře, protože se mě neustále všichni ptali, jestli chci něco od bolesti, ale já nechtěla, neměla jsem potřebu.
Člověk se těší z maličkostí, zvlášť v nemocnici, kdy už o zoperovanýho člověka se nejeví moc zájmu (ne, že by mi to vadilo ;o). Rodina byla úžasná, všichni chodili pravidelně, střídali se, dobu návštěv jsme využívali naplno, až mi to bylo vůči spolubydlícím hloupé. Nejkrásnější pocit byl, když jsem si po 10ti dnech v umyvadle za pomoci babičky umyla vlasy. Pak bylo úžasný, když jsem dostala místo večeře v nemocnici (studenej chleba z lednice a margarín - každej den!!!) bramboráčky, na který jsem dostala den předem chuť a babička mi můj sen splnila. Obyčejný bramboráčky, ale taková radost! (On mi to někdo nahoře udělal schválně, nemůžu se hýbat, ale můžu jíst, to dopadne...).
Ale nesmí, chci začít znovu, jinak. Chci přemýšlet jinak, že nic se nejí tak horký, že nic není na první pohled tak hrozný, že se vše dá vyřešit a že když člověk chce a má oporu, pomoc, tak zvládne cokoli.
Teď mám za sebou 4 rehabilitace, je to vždy půlhodka cvičení a pak 10 minut na motomedu (rotoped, kterej maká za vás), a už jsem šlapala i já sama za pomoci svých vlastních sil. Když mi 3. den po operaci řekli, že musím cvičit, zvednout nohu, normálně to nešlo, jako by byla přikovaná, chvíli jsem dokonce podezřívala primáře, který mě operoval, že mi tam dali "nějaký těžký železo". Ale nedali, noha je čím dál lehčí, zvednu ji, i když to opravdu jde těžko, ale už to není jen kus masa, který tahám za sebou, protože ho necítím, nemám v něm cit. Další problém nastal, když jsem do té doby narovnanou nohu měla začít ohýbat v koleni. Jako bych ohýbala pevnou živou větev, prostě ani ťuk, a prý hned 60 stupňů - po zděšení, že moc dobře vím, kolik je 60 stupňů, páč matika mi problém nedělala, se mi udělalo zle. Zkusila jsem, kolik to tak může být na zdravé noze a už házela flintu do žita. Po prvním panikaření jsem si ale uvědomila, že není 60 jako 60 a že těch 60 stupňů se myslí vychýlení z natažené nohy dolů, tak jsem se krapet uklidnila. Ohýbala mi to motorová dlaha, což bylo celkem pohodové cvičení, když člověk vydržel prvotní bolest, než se šlachy vytahaly. Lékaři moc spěchají, teď už na rehabilitacích cvičím, co zvládám a ono se to každým dnem téměř samo zdokonaluje. Třeba předevčírem jsem pekla štrůdl, sedím vždycky u stolu a mamka mi všechno nosí a já tak válím a válím těsto a trocha mouky mi spadla na koleno, tak si ji odfouknu a koukám, že to je ta pravá zoperovaná noha, koukám na levou a ta je stejně tak zohlá a říkám si, to je snad pravej úhel... a jo, aniž bych věděla, tak jsem seděla v pohodičce a bez bolesti a noha jako ta druhá. Takovou radost jsem měla! A jsem zvědavá na kontrolu ve čtvrtek, chci si nechat napsat vycházky, protože čučet doma se už fakticky nedá! A navíc mám doporučeno chodit v terénu. Mám toho tolik v plánu, koupit si to, ono, začít novej život, začít jinak, začít jako jinej člověk, začít se o sebe víc starat, dokud mám na sebe čas.
Proto holky, kluci a všichni, co tohle čtete, dávejte na sebe bacha, na své blízké a nesnažte se vždy spěchat za každou cenu. Ono ve výsledku je pak vše jinak. Já nemohla jít na týden na neschopenku a teď si doma pobudu nějaký ten měsíc. Člověk se pak zastaví a vidí, co dělal špatně a vše přehodnotí. Ale nelituju, to vůbec ne, ono, co se má stát, stane se. Jsem teď hodně s celou rodinou, nikam nespěchám, nejsem ve stresu, uživám si života, každé minuty, sekundy a vidím vše jinak. Asi i práci nebudu brát tak vážně, jak jsem donedávna brala. Je mi teď úplně jedno, co se v práci děje a je mi prostě dobře a lehko, jsem téměř bez starostí.
Jen musím makat, abych tu nohu dala dopořádku a měla co nejmenší trvalé následky, pokud možno žádné.
P.S. Sice tu moji megajizvu bych si sešila jinak, ale to se nedá nic dělat :o) A vidím, že i blogger dělal velké změny, tak tu trochu tápu.
Kdo chce vědět více, nakoukne určitě k Hanake do 
