148) A zase mi to nějak vyšlo ...

... a seděla jsem u stroje. I když tentokrát jsem na to "vyjití" nebyla zrovna moc hrdá.

V úterý jsme totiž byli na prvním očkování. Byla to zkouška spíš pro mě. Protože malá brečí opravdu si myslím minimálně, měla jsem z toho větší obavy než náš nicnetušící uzlíček, teda spíš už uzel. Slzy se mi draly do očí, jen jsem na to pomyslela, a když jsem ji chystala, oblíkala, ke všemu tak hezky koukala a nic netušila. Srdcervoucí situace. U paní doktorky to naštěstí byla celkem rychlovka, i když i tak jsme si vyslechli první velký řev naší malé. Co říkala paní doktorka po očkování, to si mohu pouze domýšlet.

A Lucinku to očkování opravdu trochu vzalo, tak jsem nosila v šátku, byla i zvýšena teplota, která naštěstí do večera přešla. Takže u mě spinkala asi 4 hodiny a já prachsprostě využila situace. Ale pořád se mi honilo hlavou, jak toho našeho nemohoucího drobečka potěšit. Tak jsem sebrala veškerou kuráž a pokusila jsem se o svoje první šití oděvů a vznikly „Huci gaťky“. Jsem „od oka“ stříhla do látky a zkoušela. Samozřejmě žádný zázrak se nekonal, ale vznikly kalhotky dvoje. Sice, jak je u mě zvykem, jsem udělala i na tak jednoduchém šití blbou chybu, kterou bohužel overlockový steh neodpouští – než párat, tak raději stříhat ;o), ale ono se to celkem "ztratí" a vím o tom jen já ;o).

Maličká byla hodná, pěkně se tulila a občas mi do toho unaveně povídala.

Hned druhý den ráno, jak nám trošku otrnulo a začaly jsme se zase pěkně smát a mrskat sebou, jsem se přesvědčila, že ať vypadají gaťky, jak chtějí, a i když mají chyby, malé sluší a pěkně se v nich nechala vyfotit, což se jí zřejmě i líbilo, neboť se na mě neustále smála (možná jí přišlo směšný, jak se matka snaží a zkouší všemožné polohy se zrcadlovkou v ruce). 

Teď už vím, že neexistuje větší a silnější motivace (už jsem objednala tuny všelijakých úpletů ...) než úsměv a spokojenost prtěte. Jen se teď po obdržení balíčků s matrošem musím držet, abych nestřihla hned do všech, přece jen rosteme děsně rychle a 20 gatěk v jedný velikosti těžko unosíme. Takže budu vyčkávat a těšit se, jak zase povyrosteme, i když už teď mě vlastně jako mámu netěší, že tak rychle rosteme, a ani si už pořádně nevzpomínám, jaké to bylo chovat lehce nad 3 kila, když chovám lehce nad 5. Pořád mi přijde stejně "těžká" ;o)